5BV: Pět beskydských vrcholů aneb na Hnojníku, tam je hej

21. 10. 2012 21:32:00
Příběh začíná ve středu 3.10. v jedenáct hodin dopoledne ve věži pražské přírodovědecké fakulty, kde sedím na přednášce o Latinské Americe. Z poklimbávání, do něhož mě uvrhl monotónní hlas pana přednášejícího docenta, jsem vytržena zavrněním telefonu, které značí novou esemes. S povděkem za zpestření hodiny zprávu otvírám. Je od Fandy, mého náhodného chvilkového spoluběžce z B7. „... 5bv, pojedeš?“

Odpovídám okamžitě: „Když seženeš registraci, určitě jo!“ Jsem v klidu, týden před závodem se jen těžko splaší, mám za to, že je o závod stejný zájem jako o B7, a tedy o každé nabízené startovní číslo že se vedou bratrovražedné boje. Jaké je moje překvapení, když druhého dne čtu na tom malém aparátku jedinou větu: „Mám ji!“ V první vteřině mě zaplavuje nadšení, jež vkládám do dlouhatánských jeleních skoků, kterými se bezprizorně řítím ke zděšenému kamarádovi Pájovi, abych mu s výskotem přetlumočila radostnou novinu. V sekundách ihned následujících mi ale dochází hrůznost zprávy. Dyť je to 120 kiláků!!! Šumí v hlavě. Bláznivina, šílenost! Preventivně se mi z toho opotily nohy. Doposud jsem při žádném trailu neušla víc než stovku.

Možná že zrovna z té radostné noviny jsem dostala rýmu jak trám. Na jednom chytrém běžeckém fóru jsem vyčetla, že lehkou rýmu je dobré rozběhat. Oblékám proto legíny a vyrážím poklusem za kamarádkou Maruškou do vedlejší vísky. Nosní sliznici běh opravdu dobře udělal, bohužel zbytku těla nikoli. Když s Mařenkou ještě vybíháme nějaký ten kopec, nohy pálí jak čert, tělo unaveno. Po návratu domů konstatuji, že level rýmičky byl vyšší, než jsem odhadovala. Druhý den v práci se sotva ploužím, nasazuji hutnou bylinnou kúru a začínám se bát. Ještě mám šest dní...

Počet posmrkaných kapesníků však postupně klesá přímo úměrně s množstvím vypitých litrů mateřídoušky a já začínám mít dojem, že to půjde. Pátečního odpoledne o dvanáctém říjnu opravdu nastupuji v Praze k Fandovi do auta a hasíme si to vstříc Beskydám. Pět a půl hodinová cesta docela uteče, seznamuji se při ní s dalším závodním týmem – Lenkou a Danem, kteří jedou s námi. Zjišťuji, že Lenka je stejně jako já z Berouna, nikdy dřív jsme se ale neměly tu čest potkat. Obloha je šedá, stmívá se snad ještě dřív než obvykle a na mě pomalu padá pozdně podzimní ponurá nálada a ztuhlost. Nejraději bych se zašila někam na vyhřátou pec. Představa, že mám následující dvě noci běhat po kopcích mě vyloženě neláká.

Láká neláká, kolem sedmé jme ve smilovické sportovní hale a kvůli ležení na peci jsme sem nejeli. Tím hůř, že tady žádná pec zkrátka není. Zbývají tři hodiny do startu. Jako první jdeme na pořádnou porci guláše, který se pak snažíme dvě hodiny více (spíš méně) úspěšně trávit. Jeho příchuť nás pak věrně doprovází ještě hezkých pár kilometrů závodu. Je pár minut před desátou, hala se zaplnila do posledního místa, není kam šlápnout. Těla jsou narvaná do běžeckých úborů, všechna inkriminovaná místa zalepená, namazaná a promasírovaná, maličké camelbagy jsou nacpané k prasknutí drobnostmi, které nám mají pomoci přežít v následujících nehostinných nocích. Nohy obuté do běžeckých střevíčků už netrpělivě pošlapávají v předstartovním rytmu nervozity. Tenhle tanec jsme se v tanečních neučili, ale myslím, že mi jde dobře. Halou zaznívají slova pořadatelů mísící se se šumem závodníků. Konečně odpočítávání ... 3 ... 2 ... 1 ...

Propuká cosi, so jsem doposud nikdy neviděla. Závodníci se hrnou kupředu ve snaze získat z pódia obálku se svým číslem, bliká stroboskop, hraje hudba z Pulp fiction, vše doprovází hlučný praskot balónků, kterých jsou tu celá mračna. Na podivnou šou se s pobavením dívám z povzdálí. Lov obálky jsem nechala na Fandovi, ať je to podle pravěkých pravidel o mužích lovcích. Ostatně, já jsem zas zdatně během závodu rozdmýchávala oheň svými kecy, tak to snad bylo rozděleno správně. Na projektoru se objevil název Konečná. I přes svůj název to bylo první stanoviště, na které jsme se měli dostat, a ani zdaleka ne poslední. S odchodem moc nespěcháme, vyrážíme, až když je dávno půlka lidí pryč. Vrháme se po zelené turistické značce rovnou do lesíka, jsem jen trošku nervózní, že všichni jdou cestou přes hřbitov, nebo co to tam vidím. Proč jdou, proboha, na hřbitov? Představte si šestistovku lidí běžících přes ubohý cintorín! Asi mě šálí zrak, dál radši už koukám pod nohy, ať hned na začátku neryju tlamou v hlíně, to ať přijde až později. Vesele ubíháme pěšinkou, za chvíli se ale beztak napojujeme na silnici, po které putuje megazástup světlušek. Nenávidím asfalt. Notnou část toho halloweenského průvodu (strašidelné masky budeme mít spíše tedy až v konci závodu) se snažíme předběhnout. Za chvíli jsme v Řece (a prý že dvakrát do stejné Řeky nevstoupíš. Kdo absolvoval B7, ví o tom své). Odtud se soukáme tím nejstrašlivějším (v tu chvíli mi to tak opravdu připadá) krpálem pod drátama vzhůru kamsi do nebe. Funím, supím, potím se, v hlavě mi hučí a víří nepěknosti o tom, proč já tu zase jsem, vzpomínám na svojí teplou postel, zaříkávám se, že už se na další podobnou hovadinu nikdy nepřihlásím a bla bla bla. Pokaždé je to stejné. Uf, první etáž, druhá, třetí, hurá, jsem nahoře. V hlavě se to usadilo, je v ní jasněji. Znovu to rozbíháme. Po zelené na Ropičku, kde napojujeme na červenou hřebenovku a sledujeme jí až na Konečnou. Původní plán byl seběhnout po žluté do Morávky, běžet po asfaltce a na červenou se napojit až na Bílém Kříži, což byla varianta o píď kratší, ale nemělo moc výšku ztrácet výšku, a tak jsme následovali většinu závodníků po příjemném rovinatém, byť delším, hřebínku. Velký Lipový, Ropice, Smrčina, Kalužný vrch, Malý Polom, to není 5 beskydských vrcholů, ale asi dvacet! Cesta ubíhá rychle a příjemně, i přes drobné mžení, které se během noci mění ve vytrvalý déšť nasávák (tzn. v tomto dešti lépe sedět někde v teple a nasávat grog). Ještě hop a skok a budeme na Konečné. Fandovi došla voda, ale věřím, že dokud padá shora (voda, ne Fanda), nemůžeme strádat. Na kontrole vypije pořadateli půl litru koly, čímž ožije, nasadí tempo a nějakou dobu vidím jen jeho záda v dáli.

Zatímco na první kontrolu byla cesta pěkně dlouhá, na druhou je to příjemná hodinka po modré. I druhou kontrolu stíháme ještě před svítáním, což mi dodává odvahy. Další stanoviště – Kozubová. To znamená po žluté zpět na Bílý Kříž. Kdybych věděla, že přes něj půjdeme ještě několikrát, už bych ho preventivně nenáviděla. Takhle to přijde až později. Stejně tak opáčkem je úsek po červené na Malý Polom. Na tomto úseku se stanou dvě věci. Jednak začne svítat a jednak potkáváme první borce z nějakého toho Adidas týmu, jak svižně běží do kopce naproti nám ve svých bílých overálcích, na tělech jim hrají svaly, které snad normální člověk na těle ani nemá, a vypadají, jakoby právě vstali a dávají si jen tak ranní rozcvičku. Myslíme, že běží na čtvrtou kontrolu a na mě jdou mrákoty při představě, že tuhle červenou mám absolvovat ještě jednou. Později se dozvím, že už běželi na pátou... Na druhou stranu se však ještě míjíme s protijdoucími závodníky mířícími teprve na kontrolu první, upřímně jim nezávidím. Většina je ale v dobrém rozpoložení, vesele se zdravíme. Jsou tu i tací, kteří posedávajíc na cestě hledí do mapy a snaží se najít nejkratší cestu na základnu. Na rozcestí Malého Polomu dlouho váháme, zda seběhnout do Horní Lomné a vzít to tak kratší, avšak prudší cestou. Začínáme tu ale navazovat první sociální kontakty a kluci nás tak trochu nepřímo přesvědčí, že je lepší dupat ještě kousek po té věčné červené a ušetřit si tak další vertikální metry. Když se těsně před Kozubovou míjíme v protisměru s dalšími týmy, láteřím na podivnou koncepci trasy, že pořád chodíme sem a tam po stejných cestách jak ty trubky.

Na Kozubové vyžahneme kofolu, podpořím morál čokoládovou tyčinkou, vysypu si ionťák do batůžku místo do camela a už si to svištíme z kopečka do Horní Lomné v poměrně velké veselé společnosti několika dalších týmů. S některými se poznáváme z jiných závodů, jsou to taková milá setkání. V Horní Lomné krutě dlouho po silnici, začaly bolet holeně a nárty jak ďas, mám bolavou krizi, musím si na autobusové zastávce dát fóra, rozdýchat to, namasírovat. A pak zas dál...

Na Muřinkovém vrchu, 4.konrole, už mám dojem, že to snad dopatláme do konce, přestože máme před sebou ještě snad přes padesát kilometrů. A zase je tu naše oblíbená červená, Malý Polom a Bílý Kříž, krátká výhybka na modrou a zas červená až na Lysou horu (5.kontrola). Z té červené mám už rudo před očima. Někde kolem rozcestí modré s červenou potkáváme Míru s Tomášem (tam ještě netušíme, že se tak jmenují). Kluci toho měli málo, a tak si zaběhli tři kiláky kamsi dolů do pr... . Pak ty samé tři kiláky zas zpátky a „motivace“ z nich teď přímo čiší. Jdeme společně a cesta sice teď už moc neutíká, ale je tak nějak příjemnější. V krpálu na Lysou nám zas utíkají, mám tu jídelní krizi, jak s oblibou říkám vysilujícímu hladu, navíc teplotní krizi (jinými slovy mi je vedro), a tak všichni ti milí chlapíci, které jsem před pěti minutami předběhla, předbíhají zase na oplátku mě. Největší hovadinu, kterou si mohu říct, je – najím se až na vrcholu. Stačilo by vzít si tyčku (fuj, kolikátou už?!), ale já si umanutě myslím na vrcholovou teplou polévku a nechávám své tělo, aby pomalu poklesávalo v kolenou. Asi 20 metrů před občerstvovací budkou mám totální energetické dno, musím tu proklatou tyčinku roztřesenýma rukama rozbalit a nacpat si jí do útrob. Teprve pak jsem schopna dojít si ke svému blízkému cíli, a tedy polévce. V bufetu se do mě dává studená klepavka a bolest stehen. Zelná polévka a birel mě ale tak rychle nakopne, že za chvíli zas vstávám a vesele se řítím dolů s vidinou posledních dvaceti kilometrů.

Má chůze už má takový postiženecký charakter, ale pořád je to ještě chůze. Už teď jsem překonala všechny své horizontální rekordy. Za chviličku dobíháme zase Míru s Tomášem. Cesta s nimi teď utíká jako na drátkách, vesele vykládáme a nedáváme tak prostor hlavě, aby se zaobírala všemi těmi bolístkami. Tady už cestu vážně nevnímám, připojujeme se k další dvojici chlapíků, se kterými se tak trošku „svezem“. Jsme rádi, že nemusíme zírat pořád do mapy a oni mají evidentně cestu zmáklou. Blbé je, že i přes naší skvělou strategii se bolesti ozývají více a více, my zpomalujeme a naše vedoucí tak ztrácíme. Ve Lhotce se přihodí souhra špatných náhod a okolností (tak dobře, ve skutečnosti za to mohu já s Mírou), neodbočíme do prava na Smilovice a vesele si to štrádujeme rovně. Naše nevýslovná radost z toho, že už vidíme ceduli, je záhy zahlazena jak po prudké ráně palicí. Hnojník. Néé, konec světa přichází. Hrůzné zjištění, že budeme muset urazit navíc několik dlouhých kilometrů, je zničující. S cynickým humorem musím říct, že dojít na Hnojník je opravdu tematické. Nálada se mění, jak když luskne. Obličeje se nám protahují, rozhovory o cestě přiostřují, ten zoufalý pocit je skoro hmatatelný. Zvolíme cestu po modré. Když zpětně koukám na mapy.cz, zjišťuji, že se jednalo o tu nejdelší možnou variantu, kterou jsme mohli vybrat. (Ba ne, ještě jsme to mohli vzít třeba přes Lysou.) Nepěkně se pohádáme s Fandou, situace je vypjatá, emocemi vzduch přímo přesycený. Celé dění je téměř nepublikovatelné. Musím říct, že zrovna tady zažívám nejsilnější okamžik z celého závodu. Naše čtveřice se poté rozděluje zpátky do dvojic. Nevím to jistě, ale mám dojem, že takhle nějak vypadá to pomyslné dno sil...kdy se člověk jenom zhroutí na zem a bulí, že už nemůže jít dál. Bolest mi dva kilometry před cílem připadala tak strašlivá, chůze tak hrozně pomalá a tím pádem ta poslední silnice do Smilovic nekonečná. Nenáviděla jsem v tu chvíli celý závod, každou lampu, které byly tak daleko od sebe a pořád se vylupovaly ze tmy jedna po druhé ve svém bludičkovském osamění. Pořád dávaly najevo, že ještě nejsme v cíli...No a tohle dalo celému závodu jinou dimenzi.

Do cíle jsme se nakonec doploužili v čase 25 hodin a pár drobných. Jsme šťastní. Zase jsme to přežili.

Autor: Romana Červinková | neděle 21.10.2012 21:32 | karma článku: 20.18 | přečteno: 2232x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Sport

Petr Těthal

Pavel Kousal – skrytý „poklad“, zatím jen v ELH?

Sparta letos naplňuje očekávání a její hráči taktéž. Mě asi nejvíc překvapil Pavel Kousal. A to svojí komplexností a vlivem na hru.

27.3.2024 v 14:37 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 48 | Diskuse

Petr Těthal

MS v ledním hokeji divize IIIA

V Kyrgyzstánu se konalo MS jedné z nižších divizí (divize IIIA), pojďme se na tento turnaj podívat malinko blíž.

19.3.2024 v 14:44 | Karma článku: 7.04 | Přečteno: 199 | Diskuse

Petr Mašín

Iron Dad – První nádech svobody

První kapitola mé cesty na dlouhý triatlonový závod, Iron Man. O mém bezstarostném dětství a prvním horském kole, díky kterému jsem pochopil, že v životě budu chtít dál a výš.

16.3.2024 v 15:29 | Karma článku: 10.38 | Přečteno: 136 | Diskuse

Milan Macho

Fotbalové nůžky se rozevírají

Budíček! Probuďme se ze snu, že se úroveň české fotbalové ligy nějak výrazně zvedla. Fakta z Evropské ligy: Liverpool – Sparta 11:2, AC Milán – Slavia 7:3. Smutný rezultát měření sil zástupců české ligy s anglickými a italskými.

15.3.2024 v 19:22 | Karma článku: 14.22 | Přečteno: 330 | Diskuse

Petr Těthal

Play-off, baráž, systém prolínání soutěží… Co je nejvíce fér?

V ELH započaly vyřazovací boje. A jako každý rok zároveň s nimi začala debata o tom, kolik týmů by mělo postoupit do play-off a samozřejmě se stočí i řeč na baráž. 100 lidí = 100 názorů. Tady je ten můj.

15.3.2024 v 13:35 | Karma článku: 5.13 | Přečteno: 148 | Diskuse
Počet článků 19 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1262

.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...