Universal Czech - závod, který není jen o pohybu. Je o vás.

8 hodin. Obrovská škála disciplín. Plavání, atletika, silová cvičení. Na závěr Univesal Run – desetikilometrový běh se 4 zónami cviků – výpady, angličáky, dřepy, kliky. Trochu šílenost. A také Závod s velkým Z.

Závod, který není jen o sportovním výkonu. Závod, který je o přátelském duchu, kolegialitě, vzájemnosti, podpoře a pomoci druhým. Závod, který se díky své neuvěřitelné atmosféře řadí mezi ty, které chcete prožít znova. 

Přiznám se - od této akce jsem neočekávala mnoho. Spíše jsem byla připravena na větší partičku napumpovaných týpků, kteří se předhání, kdo udělá víc shybů. A to zejména s ohledem na loňský Universal Run konající se na brněnském výstavišti v rámci veletrhu Sport Life, kde bylo na malém prostoru možná příliš mnoho lidí. A musím s respektem říct, že jsem byla velmi příjemně překvapena. V podstatě už od prvních okamžiků, kdy naše skromné vozítko zaparkovalo v rozlehlém areálu sportovního centra v Nymburce.

...

Na závod jsem se, jako vždy, nijak speciálně nepřipravovala ve víře, že průběžné zařazení komlexního pohybu všeho druhu do mého života dalo dostatečný základ pro moji ambici se téhle akce zúčastnit. 14 dní před závodem jsem ještě pobíhala s krosnou po horách, v čemž jsem viděla skvělou cestu, jak před závodem protáhnout plíce a posílit svalstvo nohou. Bohužel, na vrcholu tatranského Slavkovského štítu na mě trpělivě čekal úpal, abych si ho odnesla s sebou do nížiny. A tak se mu v mé přítomnosti líbilo, že mě jeho následky lehce provázely ještě v den startu. Naštěstí hlava funguje skvěle - přirozenou koncentrací na "tady a teď" dokázala nežádoucí procesy v těle pozastavit.  

A tak už asi 20 minut stojím ve frontě u stánku akreditace... Naštěstí tu postáváme relativně včas, klábosíme s ostatními a vládne pohoda. V 9 hodin se na hřišti shromažďuje několik desítek lidí v čele s Davidem Egydym, abychom společně zahájili příjemnou rozcvičku. Hamstringy mě pekelně pálí, neměla jsem v předchozích dnech lepšího nápadu, než vyrazit se před závodem rozhýbávat pomocí kolečkových bruslí, na kterých jsem nestála tři roky. Zcela nezvyklý druh pohybu se na těle nezapomněl náležitě podepsat. Po rozcvičce bolest polevuje a do mě se postupně vkrádá příjemná nálada. Kamkoli se podívám, s kýmkoli promluvím, vždycky se jedná o zdravě sportovně vyhlížející přátelské a veselé lidi.

S bouchajícím srdcem až v krku se s Mirou přesouváme do sektoru A - na bazén. Nastává trochu zmatku při hledání příslušných šaten. Ale nakonec se to za hromadného veselí vyřešilo a já se spletí chodeb zdárně dostávám na místo určení, kde se na dveřích skví panenka v sukýnce vedle plešouna ve vlnách. Převlékám se do sportovních plavek a přemýšlím, kdy jsem je měla vlastně naposledy na sobě. Už to mám. Bylo to přesně na Silvestra loňského roku. S vodou nejsem velký kamarád. Vlasy schovám pod plaveckou čapku, ať s nimi nezacpu bazén (při délce kolem půl metru se mají tendenci dostat všude tam, kde to nechcete), a na oči nasadím plavecké brýle, kterými chráním kontaktní čočky. Díky ramenaté postavě vypadám v tomto outfitu jako zkušený plavec. Co naplat, zdání klame. Jsem pomalejší než kolegyňka ve vedlejší dráze, která plave s hlavou nad vodou. Zaštrachám ego někam na dno bazénu a v klidu překonávám vytyčenou vzdálenost. Limit pro ženy je nastavený tak, že možná i kdybych plavala stylem medúza, tak to snad stihnu. Na čas 5:20 na 250 metrů hrdá nejsem. Na zakyselení, které se dostavilo po třetím bazénu, také ne. Ale díky bohu, můj strašák je za mnou.

Ještě uplavat 20 metrů pod vodou. Rozdýchávám se, a jak hlásí Mírova příručka - snažím se co nejvíce se uklidnit a uvolnit. Výsledek? Stojím na startu disciplíny, srdce mi bouchá jak splašené a spotřebovává tak enormní množství kyslíku. Dám si na krk podivný těžký obojek - dělá to tak každý, prý to pomáhá. Poslední nádech, žádné velké rozmýšlení a hurá pod vodu. Technikou dlouhého splývání s připaženýma rukama a s dopomocí několika dlouhých temp se mi podaří v klidu doplout k 20 metrové hranici, posléze až na druhou stranu bazénu. Ještě bych mohla pokračovat otočkou, ale ambice nemám, raději se šetřím na věci příští. Po vynoření s potěšením kvituji, že dech mám normální a není mi na omdlení. Takže příručka asi nelhala.

Rozhostí se malá panika, že nestíháme limit určený na disciplíny naší skupiny v sektoru A. Ukázala se ale jako lichá. V  klidu si tedy odkroutíme ještě 3 x 3 cviky na výdrž a poté se s uspokojením a s fajkami ve score kartě přesouváme do sektoru B. Zprvu jej nemůžeme najít, ale alespoň si díky tomu uděláme delší vycházku, při níž se seznámíme se stejně bloudícím veselým týmem Kokosů na sněhu.

Na atletický stadion dorážíme právě včas, z bloků se rozbíhají první sprinty. O slovo se opět hlásí nervozita. Nesměle se skládám do bloků. Naposledy jsem něco takového měla pod  nohou snad v deváté třídě, což čítá nějakých 15 let zpátky. Naštěstí nepříjemná situace brzy končí výkřikem start a já se pomalu sunu na gumových nohách vpřed za postupně vzdalujícími se chlapy. Limit stíhám o jednu jedinou setinu vteřiny! No páni.

Ještě mě ale čeká čtyřstovka. Ta mě děsí stejně tak. Před ní ještě figuruje poměrně legrační disciplína - trojskok. Legrační v tom, že limitní body byly nastaveny poněkud pofidérně, takže bylo téměř nemožné to neskočit. Dobrá oddechovka. Teď ale přichází na řadu ten poctivý ovál. Žen tu moc není, startuji proto zase s chlapama. Postavím se alespoň do vnější dráhy, ať ten rozdíl ve výkonu nevypadá tak markantně. Hm... vypadá. Snažím se, co to dá. V polovině přichází typické nechutné zakyselení a já zapínám v hlavě nouzový režim. Tj. tlačím nohu před nohu násilím. V cíli se bojím, jaký čas mi řeknou. Celé tělo mě pálí, lapám po dechu. Jooo! Do ženského limitu mi zbývá ještě přes 10 vteřin! Mám obrovskou radost. "To je můj osobní rekord!" říkám měřičovi. "To jsme moc rádi, že můžeme být při tom", odpovídá vesele. Radostnou zprávu trochu zazdím sdělením, že jsem měřenou čtyřstovku běžela vlastně teprve podruhé v životě. Poté se všichni shromáždíme na sérii 3x30 dřepů a stejný počet kliků. Hromadné provádění cviků je motivující. Někteří si při téhle disciplíně opravdu hrábli, klobouk dolů!

Přesouvám se do fronty na crossfit trénink. Tady si dost odpočineme, neboť tu sedíme ve vesele klábosícím kroužku asi půl hodiny, než na nás dojde řada. Pak už mě čeká jen burpees jump sprint. Tady není limit, a tak tu, přiznávám se, moc nesprintuji. Provádím při angličácích klasický klik, což mě docela odpálí, než těsně před cílem zjistím, že mám dělat klik s lehem až na zem. Moje chyba. Energie dochází, chtělo by to něco k snědku.

Teď už nás ale čeká "jen" sektor C a po něm závěrečný Unversal Run. "Céčko" je pro mě nejsnazší. Tady se obávám jen švihadla. Organizátoři zřejmě chtěli, aby byla švihadla co nejbarevnější, a tak nám pořídili báječně barevná, avšak úplně lehká hadrová švihadla, které nemají ani náznak švihu. Trvá celou věčnost, než se přes vás přetočí. Skákat snožmo minutu a půl bez zadrhnutí přes tuhle vyparáděnou šňůru, která má délku asi 4 metry, nebude žádný máček. Nejprve jdeme ale na šplh a hrazdu. Holky mají šplh s přírazem a na hrazdě namísto shybů jen (na můj  vkus až příliš krátkou) výdrž, takže si tady defakto odpočinu.

Obávané švihadlo s pekelným soustředěním odkroutím také a vrhám se na vrh koulí. Holky mají proti klukům o dvě kila lehčí kouli a navíc dolní limit vrhu o dva metry blíž, čili disciplína mi přijde snadná. Zato chlapi mají s koulí co dělat, spoustě z nich tohle stanoviště posune startovní čas Universal Runu o 2 minuty jako penalizace za nesplnění. Na některých místech mi zkrátka připadal rozdíl limitů M/Ž poněkud propastný (plavání, koule, hrazda). Ale je to samozřejmě názor jen čistě subjektivní. Protahovací disciplíny byly nejodpočinkovější a vyzvednutí sudu piva na mrtvý tah bylo už jen příjemným bonusem. S potěšením kvituji, že mojí score kartu nehyzdí žádné křížky a mohu tak startovat v Runu v 1.vlně. Do startu ale zbývají ještě necelé  2 hodiny. Ty s Mirou strávíme povalováním ve stínu stromů a sledováním kroužku pilates. Skoro celou dobu se mi podaří udržet tepovku relativně normální a myslím si, že závěrečná nejdelší disciplína mě už nemůže rozhodit. Pěkné kulové. Buch buch! Buch buch! Srdíčko jede jak splašené. Je to tady.  

První kolo: Běžím uvolněně, s radostí zjišťuji, že nohy jsou schopné ještě udělat delší běžecký krok a tělo funguje. Výpady mi připadají dlouhé, ale dá se. Angličáky mě pěkně vybrzdí, ostatně stejně jako v každém následujícím kole, nemám je ráda. "Dělejte pořádně ten dřep!" zavelí koordinátorka. Všichni z organizátorů jsou báječně přísní, myslím, že šidit nemůže tentokrát vážně nikdo. To se mi líbí, i když bych slečnu za její povely v tu chvíli nejradši vystřelila na měsíc. Běh kolem vody je kochací, vzduch příjemný, užívám si to. Dřepy a kliky jedu jak ďas.

Druhé kolo: Éé, hlavně to tempo udrž. Občerstvovačka? Zatím ne, děkuji. Výpady jsou děsně dlouhé, ale jedu je na ex. Pár metrů mezi stanovišti 1 a 2 pomalu klušu. Angličáci mě ničí. Ale hned od nich vybíhám pro 2. gumičku. Za pár sekund se dostávám do svého tempa. Předbíhám pár lidí. Sleduji, kde jsou ostatní ženy. Už se nekochám. Prvních 15 dřepů a kliků je docela svižných.

Třetí kolo: Uf, ještě nejsi ani v půlce! Výpady jsou pekelně dlouhé! Ale ještě vydržím. Rovinku mezi stanovišti 1 a 2 se musím hodně přemlouvat k běhu. Na angličácích chcípám, jsem v nich fakt pomalá. Třetí gumička! Funím jak prase. Potřetí na stejném místě předbíhám paní v zeleném tričku - vždycky mi to nandá v angličácích. Dřepy a kliky se snažím, co se dá, ale bolí to. Kluci z týmu organizátorů skvěle fandí.

Čtvrté kolo: Nepřepálila jsem začátek? Už nemůžu! Ale už jen toto kolo a pak poslední! Jsi za půlkou! Kde jsou ty ostatní ženské? Malebné okolí vůbec nevnímám. Jen rybáře, kolem kterého pořád dusáme (musí mít radost). Už se na ostatní závodníky neusmívám, musím se pekelně soustředit, abych se posouvala vpřed. Zóna výpadů je nekonečná. Angličáků se bojím. Po nich pár kroků jen jdu a čekám, až mě doběhne můj dech. Povzbuzování slečny rozdávající gumičky mě přiměje se rozběhnout. Mám žízeň! Neumřu? Míjím už značně zpocené závodníky v protisměru. Jsme na jedné lodi. To dává sílu běžet dál. Jste skvělí!

Páté kolo: Jo! Poslední! Prodluž krok! Makej! ... Nejde to! Tak se snaž! Výpady - začínám se kymácet a při každém přechodu se snažím na půl vteřiny nohám ulevit. K angličákovací zóně přebíhám tak, že lenochod plazící se ke smrtelné posteli by byl rychlejší. Poslední angličáky! Uplyne nekonečná doba a já se dostávám k číslu 19. A musím zastavit! No tak, ještě ten jeden! Uf! Poslední gumička. Přeběh do dřepovací zóny je nekonečný. Už nevnímám ani rybáře. Plynulost dřepů a kliků je ta tam. Ale běžím do cíle! Joo! Probíhám cílovým obloukem a při seskoku ze schůdku se mi neelegantně podlomí noha.

Páni! byl to fakt nářez! Díky všem za jedinečnou parádní atmosféru! Příští rok zas...

Protože jak píše Jitka Cholastová v jednom ze svých článků na webu psycholoie.cz: " Pokud se vždycky pustíte jen do toho, co bezpečně ovládáte a kde jste si jistí úspěchem, nikdy se nedostanete dál. A nejspíš si časem budete čím dál míň věřit." Na vás záleží.